Dokumentární film Od višní do višní natočila autorka spolu s matkou po úmrtí svého otce. Na pozadí roku v sadu, o který se otec dříve staral, hledají společně citové vazby k mužům v rodině a vztah samy k sobě. Přestože ústředním tématem filmu je smrt nejbližších příbuzných, východiskem je život sám, porozumění a odpuštění. Během roku, který spolu prožívají a zachycují, rekapitulují minulost a nacházejí nové role v současném životě. Dokument je autentickým záznamem drobných momentů ze všedního dne života matky, z jejího bytu, pravidelných návštěv hřbitova a jejího otce, autorčina dědy. Zároveň je doplněn komentářem dcery, která přináší vlastní stanovisko. Film si klade základní otázky na téma míry lásky v rodinných vztazích.
„Jak poznamenávají otcové výchovou svoje dcery?” „Jaký význam má obětování se v partnerském vztahu, kolik jsme schopni lásky dávat a kolik jsme ji schopni přijmout?” Hlavní protagonistky se snaží nalézt cestu k pochopení některých těžkých momentů s muži ve své rodině, vyrovnat se s minulostí a najít východisko v budoucnosti. Přestože cítí smutek, uvědomí si i nově nalezenou svobodu.
„Můj táta mi jednou řekl: Kdybys potřebovala charakterního herce, jsem ti k dispozici. Tak jsem mu napsala roli opraváře televizí v jednom krátkém filmu, který jsem nakonec nenatočila. Nevím, jestli by byl s tou rolí spokojený. Tušila jsem, že ve svých snech je někým jiným, než jak nám s mámou připadal ve skutečném životě. Někdy jsem měla pocit, že jsem ho vlastně nikdy nepoznala, přestože jsem s ním strávila dětství a dospívání. Kdo vlastně byl můj otec? Ptala jsem se sama sebe, když nečekaně zemřel a já jsem cítila obrovskou prázdnotu. Někdy jsem pochybovala o tom, jestli mě měl rád a jestli byl se mnou spokojený. Představovala jsem si, že je na mě pyšný, ale nebyla jsem si tím jistá. Styděla jsem se za tyto pochybnosti, ale nemohla jsem se jich zbavit. Jakou roli hrál můj otec ve svém životě? Sadař? Samotář? Nebo snílek? Začala jsem točit film a hledat roli pro svého otce. Prostřednictvím úvah, niterných rozhovorů s mámou a obrazů míst, kde žil, a které měl nejraději, jsem chtěla najít jeho skrytý svět. Postupně jsem si uvědomovala, jak moc jsme jeho životní role dotvářely my samy a že to, co zaznamenávám je zároveň náš svět. Pochopila jsem, že svého otce, takového jaký byl, už nenajdu. Bylo mi jasné, že to co s mámou skládáme dohromady, jsou jenom naše představy o něm. A tak jsem tátu začala hledat v nás. Začala jsem pátrat po tom, co nám předal, jak nás ovlivnil, co pro nás udělal, co pro nás neudělal a v čem nám chybí. A tím jsem postupně odkrývala vztah nás dvou. Naše životy a naše nové role po smrti mého otce. Naši každodennost, naše smutky, ale i radosti a malá štěstí. Začala jsem si znovu uvědomovat, jak hluboký máme spolu s mámou vztah a jak nás obě muži v naší rodině ovlivnili. Poznala jsem, jak se jeden do druhého odrážíme a utváříme se navzájem. Pochopila jsem, že hledat vztah k mužům, k těm nejbližším, otci a manželovi, je velmi složitý a nejednoznačný proces. Snažila jsem se dopátrat toho, co ke svému otci doopravdy cítím a odpustit sobě i jemu. A najít lásku, která nám v životě někdy chyběla. To, že zemřel tak nečekaně, mě zranilo, aniž bych si to dokázala připustit. Chtěla jsem natočit film, abych pro sebe zaznamenala to, co po mém otci zůstalo a pomohla mámě se vyrovnat s jeho smrtí. Ale uvědomila jsem si, že on žije dál ve mě a naopak moje máma mi svým humorem a energií pomáhá překonávat tyto těžké životní okamžiky. Zvažovala jsem, jestli film vůbec zveřejním, jestli není jenom záznamem soukromých pocitů, ale nakonec jsem si řekla, že podobnou zkušenost prožíváme všichni a ve sdílení našich příběhů spočívá krása života.“
Jana Boršková, režie
Námět a režie: Jana Boršková
Kamera: Jana Boršková, Jarmila Boršková
Střih: Ivana Davidová
Mix zvuku: Martin Ženíšek
Producent: Čestmír Kopecký, První veřejnoprávní s. r. o.
Výroba: FAMU
Finanční podpora: Státní fond České republiky na podporu a rozvoj české kinematografie